účastníci : Jirka Adámek, Honza Štoural
Měli jsme před sebou léto 2013 a s ním i velké plány. Původní plán zahrnoval 3 týdny cestování, auto a zdolaných několik pohoří. Rumunský Fagaraš a Retezat, poté Prokletje v Albánii a nakonec jsme ještě chteli slézt nějakou tu ferratu v Italských Dolomitech. Osud tomu ale chtěl, že se mi 4 dny před odjezdem zasekla spínací skříňka v mém malém citroenu a narychlo jsme museli řešit náhradní program. Netrvalo to dlouho a rozhodli jsme se napřesrok navštívit Rumunsko. Zemi, ve které se nám hrozně moc líbí, kde je krásná příroda, fantastičtí lidé a kde to trochu známe.
Praha – Timisoara – Caransebes
Jelikož jsme jednali na poslední chvíly a pořadně jsme se na tuto situaci nepřipravili, vyšli nás jízdenky na vlak minimálně o 1500,- na osobu dráž. Ale co, hlavně, že nebudeme trčet doma a budeme už někde nahoře v Karpatech. Cesta vlakem byla ubíjející a to hlavně proto, že jsme neměli žádný lůžkáč. Dnes s odstupem času nechápu, proč jsme takovou hloupost vůbec udělali.:) Během cesty už jsme také zjišťovali, co všechno jsme si zapoměli doma. Například jsme neměli absolutně žádné pečivo, já jsem byl bez nože a toaletního papíru. No co, takhle to vypadá, když se vám vysype auto a vy místo balení trávíte dny na telefonech a snažíte se zařídit opravu. Jelikož jsme měli asi hodinovou pauzu v Temešváru, dokoupili jsme všechny potřebné věci tam a dál to neřešili. Do Caransebesu dorážíme cca. v 10 ráno, našim cílem je chata Gura Zlata v malém pohoří Retezat.
Caransebes – Gura Zlata – lacul Zanoaga
Stojí před námi úkol dostat se na chatu Gura Zlata. Možností je několik. Jelikož jsme v Rumunsku, říkáme si, že nejlepší by mohl být stop. Bohužel ale netušíme, jakým směrem by sme měli jet a tak volíme druhou variatu a to taxi. První taxikář chce 130 lei, což se nám zdá hodně. To jsme ještě netušili, že na chatu je to nějakých cca. 90km. No co, další známka toho, že to nemáme naplánované. Naštěstí se tomu smějeme a nacházíme taxikáře, který říká, že nás tam jeho kamarád vezme za 100 lei, že má lepší auto, on tam přý se svým Loganam nedojede. No dobrá 100 je méně než 130, takže souhlasíme. Po chvilce přijíždí borec s Opelem Astra. Umí trochu německy, trochu anglicky a pořád se s námi snaží komunikovat. Myslím, že nás chtěl rozptýlit, aby sme si nevšimli, že předjíždí na horizotntech ve 130. Prostě balkán. Někdy kolem 14. hod dorážíme na chatu Gura Zlata. Koukáme do mapy a rozhodujeme se, jestli ještě dneska vyrazíme. Přece jenom je před námi 1400 výškových metrů vzhůhu a už je odpoledne. Nakonec si říkáme, že to zvládneme a tak vyrážíme. Čekalo nás naše oblíbené stoupání lesem. Člověk nikam nevidí, nohy se nemůžou opřít o žádný kámen a většinou je to pěknej krpál. Ani tady tomu nebylo jinak. Asi po dvou hodinách chůze docházíme skupinku 6 čechů. Cíl máme stejný. Dojít k jezeru Zanoaga, kde se může stanovat. Bohužel, skupinku jsme už nikdy neviděli. Přece jenom to k jezeru byl kus cesty a potkávali jsme se ve třetině nastoupaných metrů. I my jsme měli co dělat k jezeru docupitat. Stihli jsme to akorát když začalo sluníčko zapadat za obzor. U jezera mají přístřešek místní strážci parku. Zeptali se nás odkud jdeme, kam jdeme a řekli nám, kde můžeme stanovat a že nesmíme rozdělávat otevřený oheň. I pitnou vodu nám ukázal, bohužel na druhé straně jezera. Druhý den nás čekal výletíček. Vybíráme plácek, popovídame si s místníma oslama a jdeme postavit tábor. Jsme ucestovaní i uťapkaní. Je to pocit k nezaplaceni!!!
lacul Zanoaga – vf. Bukura – vf. Retezat – lacul Bukura
Čeká nás další poměrně náročný den. Někdy po 9. raní vyrážíme hloub do národního parku Retezat. Našim cílem je jezero Bukura. Cesta pěkně ubíhala. Příroda je tady opravdu krásná, skoro pohádková. Chápu, proč je Retezat národním parkem. Jelikož jsme zde na začatku léta, nevyhneme se chůzy na sněhových plotnach, což je docela příjemné zpestření. Cestou potkáváme páreček čechů, kteří už z Retezatu utíkají. Dostáváme straškou zprávu. K jezeru včera dorazila CK Alpina se svým zájezdem. To snad ne, přece nebudeme u jezera s dalšíma 40 čechama. Proto jsme se sem teda nelopotili. Náš plán zůstat u jezera dva dny mizí jak pára nad hrncem. Pokračujeme dál. Odkládáme batohy v kameném moři pod Vf. Bukura a lezeme nahoru. Je to asi půl nodinka do kopečka. Je tu božsky. Moc si to užíváme. Jediný problém je, že cesta na Vf. Retezat i hora sama jsou v mracích. A to kompletně a na dlouho. Rozhodnutí je snadné. Co by sme tam dělali, když nic neuvidíme, nejsme ti, co musí být na každém kopečku. Neděláme to z povinnosti. Slézáme k batohům a pokračujeme k jezeru. Jezero je opravdu okupované stany, chvilku nám trvá najít rovnější plácek. Rozbíjíme tábor a vaříme. Najednou koukáme na stezku a nevěříme vlastním očim. 3 borci se sem táhnou i s horskými koly. Dlouho tomu nemůžeme uvěřit, ale opravdu je to tak. Mají můj obdiv. Tomu říkám známka punku!! 🙂
lacul Bukura – vf. Peleaga – vf. Papusa – cab. Pietrelor
Dnes nás čekají dva vrcholy a poté sestup na chatu Pietrelor. Původní plán byl jiný, ale zájezd CK Alpina nás ho donutil změnit. Stoupání na vf. Peleaga není nijak těžký. Peleaga je nejvyšší horou Retezatu s 2509m.n.m. Výhled je opravdu krásný, ale jelikož je nás na vrcholu asi 8, dlouho nezůstáváme a pokračujeme na vf. Papusa, který je o metr nižší a cca. hodinu chůze dále. Sice člověk musí vyklesat a poté vystoupat asi 250 výškových metrů, ale jde není to nějaký velký problém. Poté už slézáme dolů k chatě Pietrelor. Zprvu trošku bloudíme. Trošku jsem zazmatkoval v mapě (nebylo to poprvé a určitě ne naposledy) a poslal jsem nás o jedno jezero vedle. Záhy ale nacházíme kamenné mužíčky a vracíme se na stezku. Ještě se pro jistotu ptáme místního bači, který nám ukazuje směr a říká, že je to velké klesání. Abych byl přesnější, ukazuje dolu a říká BRUT, BRUT. S tím se ale počítá. Asi hodinu chůze před Pietrelor přicházíme k horské říčce. Most nikde žádný a tak hledáme nejvhodnější brod. Po 2 minutách zjišťuju, že Honzovo brod je o dost lepší něž můj. Zahučel jsem do řeky oběma nohama a tak jsem si udělal poslední hodinku chůze trošku zajímavější, když jsem jí šel v crocsech. Co člověka nezabije, to ho posílí a tak jsem si z toho nic nedělal. Akorát jsem každou chvilku vyléval vodu z bot. Zjistil jsem totiž, že goretex je skvělá věc, ale jen dokud nemáte vodu uvnitř boty. Dělali se mi v nich bazénky. Chata Pietrelor je poměrně obyčejná horská chatka. Dáváme si maso s hranolky a nějaké pivo. Všechno nás to vycházi asi na 130 kč. Krásná cena. Když se dozvíme, že za dalších 130 kč můžeme mít vlastní chatku na noc, neváháme ani minutu. Postel bude po 5 dnech na cestách vítaným společníkem. Chatky jsou poměrně pěkné a je v nich pěkné teplo. První pohoří je za náma, další před náma. Fantazie!
cabana Pietrelor – Simeria – Fagaraš – Breaza
Jelikož jsme sem nepřijeli na borůvky, nechtěli jsme zahálet a chtěli jsme se za jeden den přesunou na Fagaraš, který jevzdálený cca.300 km. Ráno jsme vyrazili pěšky dolu po cestě a nechali vše osudu. Asi po 2 hodinách chůze jsme dorazili k chatě Carnic Cascada. Chata to je už velká a s poměrně dobrou přístupovou cestou. Chvilku tak postáváme a odpočíváme před chatou, když nám jeden místní človíček nabízi odvoz dolů na vlak do vesničky Ohaba de sub Piatra. Ano, na tohle jsme čekali, v to jsme doufali. Chce po nás asi 20lei, usmlouváváváme na 15. Človíček nám ušetříl spousta času a prošoupané nohy. Cesta dolů byla ještě pěkné dlouhá. Nakonec nám ještě vyměňuje nějaká eura, takže si na nás vydělá něco navíc a my měli na pivo. Jelikož vlak měl jet až někdy za 5 hodin, šli jsme do místního obchůdku na jedno, párek a něco sladkého. Poté jasná volba – stop. Stopovali jsme asi 40 min a nikdo nezastavil. Už jsme si říkali, že se na to vykašleme, když jsme viděli sprintera – tedy Mercedes Sprintera. Místní autobusová doprava. Ten určitě zastaví. A taky že jo, cesta do Simerie nás stála asi 7 lei a trvala hodinku. Týpek nás vyhodil přímo u vlakového nádraží. Skvělé. Hned jdeme koupit jízdenky do Fagaraše. Vlak jede za 2 hodiny a ve Fagaraši budeme v 10 večer. To je super, to se ještě zvládneme dostat někam k horám. A tjak jsme řekli… Na nádraží ve Fagaraši bereme taxika do vesničky Breaza. Nasazujeme čelovky a jdeme za vesnici. Stanování odkládáme asi 20 min. chůze, dokud nezačne dost pršet. Rychjeli rozbitý stan jsme ještě neměli. Za deset minut už ležíme ve stanu a vytahujeme večeři. Víme co máme před sebou. Přes dva výškové kilometry, převážně naším oblíbeným lesem. A na Fagaraši, kde je stoupání opravdu stoupáním.
Breaza – lacul Urlea
Vstáváme a koukáme, kde že jsme si to ustlali. Vysoká tráva byla dobrá matrace, spalo se krásně. Za chvilku vyrážíme. Už jsme pěkně rozchození a tak polikáme výškové metry jako nic. Honza si stěžuje na záda a tak mu půjčuji svůj nový batoh. Měl jsem pak velké problémy s tím, aby mi ho vrátil. Osprey a Husky se opravdu nedají srovnávat. Taky to bylo naposledy, co s ním šel, když viděl ten rozdíl. Chvilku se předháníme s bačou a jeho stádem ovcí hnaných nahoru za šťavnatou trávou. Nakonec jsme se potkali na obědě u jedné rozbořené horské chaty. Partička s ovcemi byla milá a dali nám napít i jejich místní samohonky. No co by sme to byli za čechy, kdyby sme jim nenabídli naší slivovici. Po obědovém panáčku jsme pokračovali dál vzhůru. Stoupání už nám přišlo nekonečné, aspoň, že stromy vystřídala kleč a tak jsme viděli, kam jdeme. Když kleč zmizela, došla nám také voda. Navíc přišli mraky a my neviděli na krok. Věděli jsme, že pár set metrů před námi je sněhové pole a tak jsme se rozhodli utavit si trošku sněhu, kdyby náhodou. Kolem 18 hod jsme konečně viděli jezero Urlea, kde jsme chtěli přenocovat. Trasa k němu vedla přes vrchol Urlea. Ten jsme se ale rozhodli vynechat a vzali jsme to k jezeru přímější cestou přes údolí. Šplhat dalších 300 metrů vzhůru se nám už vůbec nechtělo. I když už jsme měli slušnou fyzičku, ten den byl opravdu nárončný. U jezera jsme byli sami, což je vždycky nejlepší. Štoury dokonce provádí očistu svého týden nemitého těla. Já jsem se neodvážil, byl jsem na to moc unavený a jezero moc studené. Usínáme s pocitem, že jsme na hřebenu Fagaraše a že se zítra dostaneme k Moldoveanu, hoře, které jsme před dvěma lety slíbili, že si pro ní dojdeme. Jsme nadšení.
lacul Urlea – útulna pod Moldoveanu
Probouzíme se do deštivého rána a tak vytahujeme knížky. My se nikam hnát nepotřebujeme, přijeli jsme si to užít a né chodit v lijáku a nic nevidět. Střídáme čtení, spaní a jídlo do cca. 15 hod. V tu chvíly vylezu ze stanu a vidím modrou oblohu. Behem půl hodiny máme sbaleno a vyrážíme. Tohle se mi na nás líbí. Ve chvíly, kdy se rozhodneme, na nic nečekáme. Za hodinu už jsme na hřebeni a koukáme na naše nocoviště. Krásné místo. Jdeme dál. V podstatě jdeme traverzami po hřebeni a krájíme kilometr za kilometrem. K útulně pod Moldoveanu přicházíme ještě za sluníčka. Pohodovej den a konečně jsme tady. U hory, kvůli které se sem vracíme. Když jsme tu byli před dvěma lety, nedošli jsme sem. Končili sme u jezera Balea, tak jak chceme tentokrát z druhé strany. Útulna je plná a tak stanujeme v sedle, s krásným výhledem na dvě údolí. Opravdová idylka.
útulna pod Moldoveanu – vf. Moldoveanu – Balea resort
Tak tohle je paráda. Probouzíme se do krásného rána. Obloha vymetená. Během hodinky jsme sbalení, najezení a vyrážíme vzhůru. Za 45 minut jsme na Moldoveanu. Do dneška to je ten nejkrášnější pocit na horách, jakej jsem kdy měl. V tu chvíly jsem byl snad nejšťastnější na světě. Jsme tady samy, vidíme krásně do dálky, paráda. Na vrcholu jsme asi půl hodiny, což u nás nebývá zvykem. Máme před sebou však ještě sakra dlouhou cestu a tak začínáme sestupovat a jdeme dál. Cesta docela ubíhá, ale mě se jde neuvěřitelně špatně. Nevím jak si to vysvětlit. Až na Moldoveanu to bylo super. Teď jako kdybych umíral. Ještě, že Honzovi to jde dobře a tak koukám do země a šlapu. Levá, pravá, levá… Když se podívám na kopec, kterého si normálně ani nevšimnu, dělá se mi zle. Nechce se mi Naštěstí to není poprvé, co jsem na dně a tak šlapu dál. Bohužel, krajiny si užívám jenom když odpočíváme, zbytek času koukám do země. Tempo si ale udržujeme skvělé, předcházíme několik part. Akorát mi to stojí o dost sil navíc. Když někdy v 19 hod slézáme do rezortu k jezeru Balea, jsem šťastný, že už bude konec. V prvním hotelu si dáváme večeři a ptáme se na pokoj. Pro dva už nemají, jen pro 4 a chtějí po nás cca. 80 euro. Jsme ochotní to dát, ale prnví se zeptáme v druhém hotelu. Tam mají i pokoj pro dva a za krásných 55 euro. Super, za to by sme se neubytovali ani doma na Šumavě. Krásný pokoj, postel, teplá sprcha. Slastný pocit po takové štrece. Po sprše jdeme na druhou večeři a pak už do postele. Čeká nás trocha nostalgie. Stop do Curtea de Arges a cesta do Konstanty.
Balea resort – Bukurešť – Constanta
Ráno je zataženo, ale neprší. Do 9 se válíme v postelých a až v 10 hod se stavíme na transfagarašskou magistrálu na stopa. Po zkušenostech z roku 2011 se na stopa docela těšíme. Ukazuje se, že 10 hodina je spíš brzy než pozdě. Tržistě se teprve probouzí a auto projede jedno za deset minut. Ono to přece jen trvá, než sem ti turisté ze spodu přijedou. No co se dá dělat, sedíme na krosnách a čekáme. Od hotelů vyjíždí kolona deseti SUVéček z půjčovny a jako na potvoru si stoupnou přímo před nás. Jak teď máme něco stopnout? Z aut vystoupilo asi 30 lidí a šli si fotit kopečky, ze kterých jsme všera slezli. Tak si na ně zanadáváme a doufáme, že brzy vypadnou, když najadnou z prvního auta vyleze Silviu Gherga a ptá se nás, kam jedeme. Říkám, že do Curtea de Arges. Odpovídá, že nás vezme, ale že budou mít ještě nějaké zastávky, jestli nám to nevadí. Ne, to nám opravdu nevadí. Vypadlo z něj, že má cestovku a že ty auta jsou plná izraelců, kteří jsou v Rumunsku na poznávacím zájezdu. Super. Celou cestu jsme prokecali o nejrůznějších problémech Rumunů, Čechů a našich společných. Cestou jsme měli dvě zastávky. První na kávičku a svačinku. Bylo opravdu moc milé, když nám izraelci nosili všechno možné, ať si nabídneme. Zážitek, který bych si nevymyslel a na který nikdy nezapomenu. Do dnes ho každému vyprávím se slzami v očích. Druhá zastávka byla na přehradě Vidraru s výhledem na Drákuláv hrad. Mezitím jsme se prokecali k tomu, že jedou až do Bukurešti a že nás klidně svezou. Z toho nám šla hlava kolem. Kde si u nás stopnete někoho, kdo vás sveze 350 km. 🙂 Jeden z nejpříjemnějších zážitků z mých cest. V Bukurešti nám ještě Silviu poradil, jak se máme dostat na vlakové nádraží, kam jsme dorazili v pul devátě večer. Vlak jel ve 2 ráno a tak jsme šli na pivo. Pak můžu napsat jenom to, že jsme koštovali i nějaké místí alkoholické pitivo a že jsem se najednou probudil v Constatně ve vlaku. Do dneška nevíme, jak sme strefili správný vlak a je zázrak, že jsme nic neztratili. No co, i to k cestování patří. 🙂
Constatnta – moře – flákání – cesta domů
V Constantě už jsme byli, takže jsme věděli co a jak. V podstatě sme tu dělali jenom pár věcí. Jedli jsme, spali jsme, pili jsme a koupali jsme se v moři. Prostě zasloužená regenerace po nějakých 10 dnech půtování divočinou. Za zmínku stojí snad jen návštěva centra Constatny, kde sme si dali čepovaný Staropramen. Jinak jsme pili lahvový, který byl dostání všude. Cesta z5 byla sakra dlouhá a absolvovali jsme jí celou ve vlacích bez lůžek. No co, přežili jsme to, ale dneska bych si to lužko stoprocentně koupil.
Jiří Adámek, 26.10.2014
Přírodou.eu 